Lago di Garda 2016 - zpátky na místo činu
Po, tuším, tříleté pauze jsme se letos v květnu opět vypravili na prodloužený bike víkend v naší oblíbené lokalitě Lago di Garda. Za poslední léta jsme objevili pro nás zábavnější bike terény, třeba italské Finale Ligure, ale Garda je pro nas pořád srdeční záležitost a aspoň jednou za čas je třeba ji zkontrolovat :)
Postřehy z letoška ve zkratce:
Chytili jsme nádherné počasí a období, všechno roste a kvete, v Rakousku na pumpě se večer rojí hromady větších brouků chroustů, v Itálii kolem rozkvetlých keřů se rojí zelení brouci zlatohlávci, z vrcholku Monte Balda se rojí paraglidisté, sluníčko spaluje nenamazané, prostě paráda.
Po vystání části dlouhé ranní fronty na lanovku směr Monte Baldo vidíme na dveřích ceduli, že cyklisté se vozí až od následujícího týdne, důvod - zatím ještě údajně nebezpečné zledovatělé stezky na vrcholku, Italové to s námi myslí dobře, ale zjevně nepochopili, že právě proto jsme tady :)
Všude v půjčovnách, bikeshopech a na silnicích se objevují kvalitní elektrokola s turisty v sedlech. Ti pak došlapou do nečekaných výšek. Poté, co jsme se rozhodli nenechat si opatrnými Italy zkazit legraci a po mém výroku "já na Monte Baldo prostě chci" začali stoupání cestou pod lanovkou vlastním pohonem, cca v 1500 metrové výšce potkáváme pár spokojeně se tvářících starších turistů, kteří vyšlapali na elektrokolech. Rozhodně nemám nic proti, elektro umožní užít si hory i lidem, kteří by se na podobné místa dříve vůbec nedostali. A navíc bikery může čekat světlá kolobudoucnost i v pokročilejším věku, prostě přesedneme na elektro. Vzniká otázka, kdo první vybuduje síť nabíjecích stanic pro kola v horách? Třeba ten Transalp pak jednou dám :)
Btw. až na Monte Baldo jsme nedojeli, nedošlapali, nedotlačili, část party zbaběle odmítla stoupat dál cca v 1800 metrech. Demoralizující zejména bylo, když kolem nás v jednom okamžiku proběhla švýcarská rodinka provozující nordic walking s holemi závratným tempem do prudkého kopce. Poté jsem konstatoval, že se stanu zakladatelem nového sportu - nordic biking - tlačení horského kola po horách. A oni se na vrchol dostali, rodinu jsme náhodou potkali večer u supermaketu, zeptali jsme se. Ach jo, já tam fakt chtěl, tak příště. Snad mi vystačí baterka :))
A ještě jedno poučení z výletu. Jeník mě už více jak měsíc před výletem lákal do své dílny na výměnu mléka v bezdušových pneu, které na kole mám. "Máš to na kole rok, mlíko už tam žádné není, je potřeba to oservisovat, doplnit, přijeď, píchneš ...", já jsem pochopitelně nedbal, práce spoustu, času málo. A samozřejmě jsem ve sjezdu směr Pregasina chytil první defekt za poslení rok. Následovalo zjištění, že v plášti po roce opravdu už z těsnícího tmelu není ani kapička, jen pár zaschlé zbytky latexu, přilepenéch zevnitř na plášti a tím pádem se proražený plášť opravdu tak nějak sám neutěsní. Aspoň že vozím pro jistotu náhradní duši. Takže příště na servis včas...
Pen
Projeli jsme tunel Blanka
Zůčastnili jsme se největší pražské cyklojízdy v historii pořádané sdružením AUTO*MAT a pomohli s regulací dopravy v roli ,,Špuntařů". Kontroverzní akce upozornila na neutěšenou dopravní situaci v Praze i průtahy s otevřením tunelu Blanka - ta se stala de facto nejdražší cyklostezkou na světě. Akci doprovázelo několik vyhrocených situací ze strany řidičů,pro které jinak každodenní kolony aut měly na chvíli svou příčinu, ve světě známou jako Critical mass.
Jena
Singltrek pod Smrkem
Už jedna z předchozích novinek mohla naznačit, že v naší stáji kol došlo k některým změnám a objevila se nám tu kandská kultovka Banshee. V pátek 13.6. jsme se rozhodli 2 naše nové kousky otestovat. Učinkovalo Banshee Prime 29", později překřtěné na "Secondo" dle mé oblíbené pozice v dvoučlenném pelotonu a Banshee Spitfire 27.5" kterému se nedá říkat jinak než "Taťka Šmoula", proč to pochopíte po krátkém pohledu na fotografii. Volba místa padla na areál Sigletrek pod Smrkem, 80 km pro cyklisty vybudovaných stezek u Nového Města pod Smrkem.
Detaily o stezkách najdete na http://www.singltrekpodsmrkem.cz. Pro mě to byl první výlet na Singletrek a byl jsem na areál zvědavý. Před odjezdem sice padly od zkušenějších členů naší cyklistické partičky komentáře o "stezkách pro rodiče s dětmy" ale byly míněné spíše v žertu. Areál nezklamal, 80 km stezek je opravdu na jeden den dost, člověk nemá pocit že by ještě někam chtěl jet ale už není kam. I do Polska se můžete podívat. Singletracky svým pojetím silně připomínají bikrosovou dráhu, povrch je v naprosté většině tvrdý a hladký, na trase je spousta boulí a případně i skoků, zaleží na tom jak rychle se jede :) Proti bikrosové dráze je ovšem stezka široká cca 1 metr a vede hustým lesem. Obtížnost se liší podle rychlosti kterou si dovolíte. Prohoupat se stezkou pohodovou rychlostí je skoro pro každého, není třeba se bát. Ovšem členy kteří rychlost na stezke vyhrotí dokážou přítomné boule velmi dobře vyškolit a oddělit cyklisty co technicky umí od cyklistů kteří si jen myslí že umí. Jako síto poslouží stromy v okolí :) Konstatoval jsem že jde o takovou cyklohorskou dráhu kterou stojí určitě za to 1-2x za rok navštívit a užít si jí.
Pojedeme zase!
Pen
P.S. Ještě se vrátím k té poznámce o rodičích s dětmi, zjistili jsme totiž že nejsou děti jako děti a potomstvo některých rodičů nás dokáže pěkně školit. Na trase jsme potkali rodinu se dvěma synky ve věku cca 12 let, na všech bylo vidět že jezdí hodně a rádi. Zbytek cesty jsme s kamarádem v podstatě fungovali jako vítané zpestření stezek pro oba dva chlapce, vždycky počkali na svoje rodiče, nám dali férovým náskok a poté nás dojeli a předehnali tak, jako to dokáže jen tvor dost mladý a gumový na to aby se nebál neplánovaného výletu mezi stromy vědom si toho, že se při případném nárazu se od stromu maximálně odrazí. Následně na nás chlapci vpředu zase počkali a ještě stihli nahánět svoje rodiče ať přidají aby náš náskok zase nebyl moc velký, že chtějí závodit :) Takže rodiče s dětmi na Sigletreku pod Smrkem? Rozhodně ano :)
Papřik Ride 2014
Papřik Ride – to je mountainbiková klasika na počest našeho kamaráda Papříka, který se kdysi třetí neděli v roce odhodlal a poprvé v životě zkusil kolo v parádním terénu zasněžených kokořínských singletracků.
Letošní klání bylo ve znamení pohody a téměř jarního počasí, na zledovatělou stezku a horolezecké výkony z minulých let jsme mohli jen vzpomínat. Dobré počasí vylákalo i nečekaných 15 bikerů včetně samotného Papříka, kterému se nás tím opět podařilo překvapit :) Na trailu jsme řádně prověřili nové stroje z dílny Banshee a nezapomněli ani na starého kamaráda s esíčkem ve znaku.
Zváni jsou všichni, zkuste to s námi příští rok také!
Jena & Pen
Co nového při cestě na Sněžku
Nejezdíme stále na kole, někdy i chodíme pěšky a baví nás to. Minulý týden jsme se vydali na naší oblíbenou procházku z Pece pod Sněžkou na Sněžku a zpět. Naplánována trasa nahoru Obřím dolem a zpět přes Růžohorky. Procházka jako vždy výborná, ale na trase nás čekaly dvě změny.
Ve směru od Obřího dolu je uzavřen výstup na vrchol přímou a prudší kamenitou cestou z důvodu rekonstrukce a je třeba jít po delší silnici přes polskou stranu.
Při sestupu směrem na Růžohorky narazíte vedle cesty, hned nahoře, na shozenou a pošlapanopu značku "zákaz vstupu - letová zóna", probíhá totiž rekonstrukce lanovky. Sloupy lanovky na svahu chybí a je vidět pár stavebních strojů a materiálu. Dopravu všeho zjevně zajišťují vrtulníky. My jsme šli v podvečer a nikde jsme neviděli ani známku nějaké stavební činnosti, je otázka v jaké fázi je zrovna rekonstrukce a jestli je momentálně značka míněna vážně. Každopádně projít se v danou chvíli dalo a nebyli jsme na cestě zdaleka sami.
Pen